Tereziánská reforma

 

V roce 1774 dostaly děti k svátku svatého Mikuláše z pera císařovny Marie Terezie „Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích“. Triviální školy měly být zřízeny všude tam, kde žilo v „půlhodinovém obvodu“ školou povinných 90 - 100 dětí ve věku 6 - 12 let, tedy v městečkách, při vesnických farách i filiálních kostelích. Školní rok byl rozdělen na 2 běhy: letní od velikonoc až do Sv. Michala pro žáky 6 - 8 leté, zimní pro žáky 9 - 12 leté, od 1.12. do 31.3. Děti v nich měly získat základní znalost psaní, čtení a čtyř základních početních úkonů, a to všechno včetně schopnosti řešit jednoduchou trojčlenku. Měly dále nabýt pracovních a hospodářských znalostí, přizpůsobených povaze, zvykům a ekonomickým potřebám místa bydliště. Hlavním předmětem zůstávalo náboženství. Vesnické děti od 9 do 12 let měly mít úlevy v čase senoseče a sklizně.

V Brušperku tedy musela být zřízena škola triviální, ale s velkými úspěchy se nesetkala. Ze strany rodičů byla škola brána jako vedlejší a opomíjení hodná. Děti školu navštěvovaly jen zřídka, protože je rodiče potřebovali hlavně doma na práci a k opatrování mladších sourozenců.

Učitelům byla pro přípravu k vyučování nápomocna Kniha metodní Johana Ignáce Felbigera (Methodenbuch) z roku 1777, která obsahovala nejen návody,  jak  si  počínat při vyučování,  ale  také  jak připravit černidlo či ořezat brk. Hlavní důraz byl kladen na psaný projev, který měl pro tehdejšího poddaného především praktický význam (psaní žádostí apod.). Mluvnice měla být ovšem zvládána pamětně, memorováním pouček a pravidel.

Děti ve škole psaly rydlem na voskové tabulky nebo brkem na papír. Počítat se učily na prstech. Lavice si školy v této době nemohly dovolit, a proto děti při vyučování sedávaly na zemi. Když dětem byla ve škole zima, musely si z domova přinést dříví, později se o dřevo starala obec.

 

 

Základem výuky se stala Felbigerova tabelární (tabulková) a literní (písmenková) metoda. Jak pracně se na triviálních školách učilo čtení, se dá pochopit z tohoto příkladu. Větu "máme málo piva" žáci četli: "em, á, ma, em, e, me, máme, em, á, má, el, o, lo, málo, pé, i, pi, vé, a, va, piva." Úporně se slabikovalo i v početních úlohách. Tato metoda velmi zatěžovala paměť a neobešla se bez drilu, rákosky ani klečení na hrachu.

 

Za "vyučování písmenkům" se platilo týdně 1 krejcar, za slabikování 1 a půl krejcaru, za čtení 2 krejcary a za čtení a psaní 3 krejcary. Odpovídá to ostatně i osnovám, protože 1 krejcar byl týdně za 1 žáka v prvním ročníku, 1.5 krejcaru týdně za druháka. Tyto peníze byla povinna obec vybrat od rodičů žáka a pak je vyplatit učiteli. O těchto několik krejcarů musel učitel často svést tuhý boj, spojený s urážkami a ponižováním, což charakterizuje tehdejší dobu a hrubý nezájem rodičů o školu. Rodiny často zůstaly dlužny a k nesplnění povinnosti sloužila mnohokrát ta nejhloupější výmluva. V roce 1791 školu navštěvovalo 84 chlapců a 104 dívek z Brušperka a Antonínova. Z tohoto počtu dětí bylo 96 osvobozeno od školného pro chudobu.

Učitel na takové škole musel vedle svého povolání obstarávat celou řadu funkcí, které souvisely s postavením školy pod patronací církve. Učitel často vyučoval náboženství, s většími žáky probíral výklad nedělního evangelia. V přítomnosti duchovního připravovat hudbu a zpěv na všechny druhy mší. Vedle toho psal zpovědní lístky, duchovního doprovázel k nemocným farníkům, staral se o kostelní nádobí, o křtinách musel být přítomen k zapsání kmotrů a dalších údajů do matriky. Učitel vedl kostelní pokladnu, obstarával ranní, polední, večerní a povětrnostní zvonění a ještě řadu dalších věcí.

Podle kostelního záznamu z roku 1790 dostával rektor Vagner plat za varhanictví, za zpívání pašijí o svátcích, na struny, za zpovědní cedulky a od pohřbu celkem 28 zlatých. V tomto účtování je také zmínka o školním pomocníkovi. Další krk v příbytku rektora ještě zvyšoval jeho bídu. Mnohdy nebylo zbytí a oba museli obcházet chalupy a prosit o stravu.

 

 

19. století

 

V letech 1800 až 1820 působil na škole učitel Josef Sýkora z Paskova. Za něj byla v Brušperku roce v 1814 otevřena druhá třída. Vyučování probíhalo ve zdejším chudobinci. V první třídě se učilo podle učebnice s názvem Kniha pro dítky, aneb všeobecné obsahy a vyjádření o věcech, které děti věděti mají, druhá třída používala Knihu k čtení pro 2. třídu venkovských škol v cís. kral. rakouských zemích. Díky otevření druhé třídy se počet dětí postupně zvyšoval a v první polovině 19. století dosáhl hranice tří set. Školní budova už byla nedostačující, a tak byla škola přeložena do nové radnice a ve školním roce 1866/67 si obec mohla dovolit otevřít třetí třídu.

 

V roce 1859 se stal novým správcem školy výborný hudebník a vlastenec Jan Foltas z Ostravy, který jako první v Brušperku za doprovodu svých houslí zazpíval na veřejnosti Škroupovu píseň „Kde domov můj“. Z Foltasových dob se zachovala první fotografie školních dětí z výletu do lesa Šištotu v roce 1863. Ve stejné době byla založena i žákovská knihovna a „Kniha cti“, ve které byli vedeni vzorní žáci. Vlastenecké vystupování rektora Foltase bylo příčinou jeho propuštění ze školských služeb bez nároku na penzi. Foltas odešel z domova a zemřel v roce 1871 jako potulný muzikant.

Dalším nadšeným vlastencem, horlivým učitelem i hudebníkem byl František Polášek, autor Slezské hymny. Někdy se o něm mluvilo jako o předchůdci P. Bezruče.

Od roku 1877 školu vedl Antonín Schindler z Velké Polomi. Ve školním roce 1876/77 začíná v Brušperku působit první učitelka ručních prací Marie Vašicová. Po rozdělení školy přicházejí další učitelky – Karolina Čapková, Ludmila Trusková a Vincencie Dalecká.

Kvůli vzrůstajícímu počtu žáků učitelé žádali otevření dalších tříd.  Nedostatek financí a náhlý požár radnice se školními třídami v roce 1869 tyto debaty na několik let  úplně uzavřel. Naléhání učitelstva dosáhlo svého cíle až v roce 1873/74, kdy škola otevřela čtvrtou třídu. Ve školním roce  1879/80  pak došlo i k otevření třídy páté.  Školu tehdy navštěvovalo 526 žáků. Vzrůstající počet dětí vedl ve školním roce  1884/85 k rozdělení zdejší školy na obecnou trojtřídní chlapeckou a obecnou trojtřídní dívčí školu. O dva roky později došlo k rozšíření obou škol na čtyřtřídní.  Správa obou školních zařízení ale zůstala společná. Ve školním roce 1887/88, došlo k vytvoření samostatné obecné čtyřtřídní dívčí školy.

První půlrok vedl správu obou škol Antonín Schindler. Poté převzal vedení chlapecké školy Jan Janáček a Antonín Schindler se stal správcem samostatné školy dívčí. Po smrti Antonína Schindlera v roce 1899 byl 1. března 1900 ustanoven nadučitelem Antonín Vychodil. I když už zařízení měla své vlastní správce, sídlo školy zůstalo nadále společné.  Obě školská zařízení se tísnila v budově radnice. V prvním roce oddělení dívčí části školy od chlapecké byla dle okresního inspektora budova školy přiměřená. Tento stav však netrval dlouho a hned následující rok byla z pochopitelných důvodů budova staré radnice shledána  nedostačující  a  pro  potřeby  školy  zcela  nepřiměřená. Vyučování probíhalo v nevyhovujících, malých, tmavých a vlhkých učebnách. Inspektor si všímal nejen důležitých nedostatků, jako byla absence umyvadel, ale i  takových  detailů,  jakými  byly chybějící  záclony  v oknech. Nábytek byl sice shledán novým a čistým, ale lavice nebyly úměrné postavám a vzrůstu žáků.

Nedílnou součástí každé školy by měl být i prostor, na kterém se žáci budou moci sportovně vyžít, na kterém budou udržovat svou kondici a tělesné  zdraví.  V letech 1890/91 obec zakoupila dřevěné stavení pod školou a zřídila zde letní tělocvičnu, která sice byla malá, ale byla vybavena nářadím a jako provizorní řešení dostačovala.

Školní rok dětem zpříjemňovaly procházky a výlety s poučnými výklady doplňujícími zeměpisné a přírodopisné učivo. Vyjížďky mimo město měly doplnit a obohatit vědomosti nabyté v průběhu vyučování a podporovat lásku k vlasti a jejím památkám. Nejnavštěvovanějšími cíly byly Štramberk, Hukvaldy a Radhošť.

Během roku dítka dostávala zprvu čtyři čtvrtletní zprávy (vysvědčení), a to v měsíci prosinci, březnu, květnu a červenci. Poté, co došlo k posunu začátku a konce školního roku, se zprávy rozdávaly v listopadu, únoru, dubnu a červnu. Čtvrtletní zprávy nakonec nahradily zprávy pololetní, které známe dodnes.

Nahlédneme-li do klasifikační stupnice, kterou předepisovalo „Politické zřízení školské“ z roku 1805, zjistíme, že se posuzovala:
návštěva školy: (velmi pilná, pilná, řídká)
mravy: (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu nepřiměřené)
prospěch v jednotlivých předmětech: (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý).
Žák, který měl na školní zprávě nebo na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední prospěl s vyznamenáním; ten kdo měl více než ze tří předmětů prostřední, byl nucen opakovat. 

Ve druhé polovině 19. století dochází ke změnám v klasifikaci : samostatně je klasifikována píle žáků a ruší se čtvrtý stupeň v klasifikaci mravů. Také klasifikační stupnice doznala řady změn. Prozatímní školní řád z roku 1884 předepisoval následující hodnocení žáků obecných a měšťanských  škol: 
mravy (choval se velmi mravně, mravně, nedosti mravně, nehodně)
pilnost (učil se velmi pilně, pilně, nejednostejně, málo)
prospěch: (prospěl velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně, nedostatečně)

 

 

 

1. světová válka

 

Za první světové války došlo k slučování tříd, protože mnoho učitelů muselo nastoupit vojenskou službu. Učitelé kromě jiného pořádali sbírky, vypomáhali při soupisu zásob úrody, potravin, dobytka, sena a slámy, předmětů denní potřeby a při pojišťování vojínů.  Učitelky a učitelé se účastnili kurzů Červeného kříže, aby mohli vypomáhat při ošetřování zraněných, hlásili se do sboru dobrovolných hasičů a angažovali se ve válečných půjčkách. Žákyně byly v době první světové války nabádány k šetrnosti, pracovitosti, obětavosti a k lásce k vlasti. Činnost žákyň spočívala ve zhotovování teplého ošacení pro vojíny bojující na frontě, sbírání novin, ze kterých šily papírové podešve, ve vyrábění supaniny na rány a pletení nebo háčkování teplého prádla a jiných částí oděvu jako byly například kukly, lýtkovnice, nátepničky, šály a ponožky. Dívky také sbíraly cínové a olověné odpadky, jahodové a ostružinové listí pro výrobu čaje a konaly veřejné sbírky financí, bavlněného prádla a kapesníků ve prospěch válečných účelů. V obecné dívčí škole byla zřízena nemocnice Červeného kříže, na jejímž zakládání se podílely i zdejší žačky.

 

 

 

1. republika

 

Až do první světové války neměli představitelé města zájem o zřízení měšťanské školy. Změna nastala až v roce 1917, kdy se v Brušperku dozvěděli, že o přiřčení školy usiluje sousední Stará Ves. Podnítilo je to k podání příslušné žádosti ještě před koncem války – na sklonku září 1918. Obec se zavázala, že opatří vhodné místo, zařízení a pomůcky, a že bude o školu pečovat. V květnu 1919 rozhodla Zemská školní rada v Brně o zřízení trojtřídní měšťanské školy chlapecké a dívčí a první ročníky byly otevřeny už na podzim téhož roku. Vyučovalo se v budově dívčí školy a v zadním traktu radnice. Pro nedostatek učeben byly v místním hostinci pronajaty ještě další tři místnosti za měsíční nájemné 500Kč. Byly tam umístěny třetí třídy a školní kuchyně. Novou školní budovu se však postavit podařilo.

Obě školy byly v prvních letech své existence samostatné. V roce 1925 byly sloučeny. K nejvýznamnějším postavám na ředitelských místech patřili Bohumír Polanský, Josef Dřevíkovský a Marie Máchová, na obecné škole Romuald Doležílek.

Měšťanskou školu navštěvovalo 50 – 60 % přespolních žáků, proto se vyučovalo bez velké polední přestávky. Školní obvod zahrnoval Fryčovice, Starou Ves, Krmelín, část Staříče, Velký Petřvald, Novou Bělou a po mnichovském záboru i Trnávku.

 

 

 

Protektorát

 

V roce 1938 byli brušperští občané svědky květnové a zářijové mobilizace i příchodu mnoha uprchlíků z pohraničí. Do brušperské školy se ze zabraného území přihlásilo 50 dětí a 12 učitelů. Po vyhlášení Protektorátu bylo město navenek poněmčeno. Na úředních budovách se objevily německé prapory s hákovými kříži. Obecní budovy byly označeny dvojjazyčnými názvy, např. Rathaus–Radnice, Mädchenschule-Dívčí škola atd. Nápisy tam zůstaly až do 5. května 1945.

V létě 1939 byl Romuald Doležílek ve vedení obecné chlapecké školy vystřídán kolaborantem Arnoštem Veselým z Vřesiny, který od konce roku 1941 spravoval současně i školu dívčí. Ta byla totiž pro malý počet žáků opět spojena s chlapeckou.  Dosavadní řídící učitel dívčí školy, pan Kokeš, byl poslán do Místku. Za řídícího učitele Arnošta Veselého byla škola silně germanizována. Byl udavačem a měl podíl na perzekucích mnoha brušperských občanů. V měšťanské škole byl zaveden povinně německý jazyk, byla vyvěšována protektorátní vlajka a znak a používal se nacistický pozdrav. Staré učebnice se již používat nesměly, ale nových se nedostávalo, což na škole způsobovalo zmatek a chaos. Děti si navíc v průběhu války chodily do školy spíše jen pro úkoly. Pod vedením učitelů byly začerňovány „nevhodné texty“ v učebnicích, nebo vytrhávány některé obrázky či celé stránky. Předměty, jako byly české dějiny, literatura nebo občanská nauka byly zakázány. Hodiny přírodovědy, češtiny, tělocviku a náboženství byly omezeny kvůli výuce němčiny, které bylo 7 hodin týdně (1/4 učebního plánu). Vypůjčování knih z učitelské i žákovské knihovny bylo zastaveno. Nucený sběr odpadových hmot byl podle Němců důležitější než vědomosti a prospěch žáků. Od 20. 7. 1940 se musely používat německé tiskopisy a razítka.

10. dubna 1941 byla zavřena IV. třída měšťanské školy a její učitelé byli přeloženi na vzdálená působiště. Ředitel Josef Dřevíkovský byl přeložen do Podivína, Antonín Konečný do Buchlovic, Bohuslav Bílek do Lanžhotu, Bohuslav Petlach, přestože byl v té době vězněn, do Šunic. Příčinou bylo údajné zesměšňování textu německé hymny. Jeden ze žáků řekl panu řídícímu Arnoštu Veselému, že to prý Svoboda zpívá jinak, „Deutschland, Deutschland über alles, nemáme se čeho najest!“ Výsledkem byla perzekuce učitelů i celé školy. Žák Svoboda byl vyloučen, několik žáků bylo potrestáno 3. stupněm z chování.

Veselý se nesnášel ani s místními kantory, a proto se je snažil odstranit. Čtyři učitele přeložil na jiná působiště, dva poslal do koncentračního tábora Dachau, kde zůstali až do konce války. Někteří učitelé se věnovali odbojové činnosti. V dubnu 1941 byl gestapem zatčen pan učitel Jaroslav Štindl a v květnu téhož roku odborný učitel Bohuslav Petlach. Po něm následovali v červnu 1941 ředitel měšťanské školy Josef Dřevíkovský, Antonín Konečný a Bohumír Bílek.

Pan učitel Svatomír Kadlčák byl členem odbojové skupiny „Obrana národa“ a udržoval rádiové spojení se zahraničím až do svého zatčení v březnu 1940. 8. dubna byl pak popraven v Praze. Novou vysílačku sestavil a ukrýval pan učitel Josef Hub. Josef Hub byl spolu s dalšími učiteli – Vladislavem Brklem  a Vojtěchem Červenkou zatčeni v roce 1944. Totálně nasazeni byli učitelé Antonín Sýkora a Rudolf Červenka.

 

Od 9. února 1945 byla výuka přerušena úplně. Škola byla obsazena Němci, kteří svým vandalismem ničili vnitřní zařízení i pomůcky. Před ústupem před Rudou armádou navíc vyhodili do povětří blízký most.  Detonace rozbila všechna okna v budově.  Za spolupráce obyvatelstva a majetných Němek byla školní budova o pár měsíců později uklizena, opravena a znovu připravena k vyučování. V dubnu 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohraje. Obyvatelé města očekávali každým dnem příchod osvoboditelů. Rudá armáda vstoupila do města 4. května. Ze škol okamžitě zmizely obrazy nenáviděného Hitlera, Háchy a všechno, co připomínalo Protektorát.

Správu školy za zatčeného Veselého převzal Antonín Sýkora, který 16. května 1945 slavnostně zahájil vyučování v osvobozené československé škole. Hlavním úkolem učitelů nyní bylo vyplňování mezer ve vědomostech žáků, které vznikly častým přerušováním vyučování, vyloučením některých předmětů a omezováním učiva během války.

 

Zpracovala Mgr. Šárka Teichmannová

Nově přidáno